O černé kávě a paní Černé, Vydrýsek, 04.03.2008

IkonkaMinulý pátek jsem se cestou ze školy stavil u Lu v advokátní kanceláři starého Vydry na kafíčko, znáte to. Lu byla v okamžiku mého příchodu čímsi zaneprázdněna, a tak jsem si sedl do křesílka a čekal. Čekám, čekám, ale kafe nikde, Lu stále dělá, že pracuje. Po dvou minutách mi došla trpělivost. Trochu nakvašeně jsem vstal a šel jsem důrazným, ale ladným krokem do kuchyňky. "Uvařit kafe umí přece každý trumbera," mumlal jsem si pro sebe.

Když jsem otevřel dveře do místnosti, která kromě tvorby nápojů slouží i jako kuřárna, škubnul jsem sebou leknutím. V hustém dýmu jsem uviděl mohutné obrysy čehosi, co vypadalo jako gorila s parukou. Chtělo se mi křičet, ale mé racionální já mě donutilo vyčkat, až co udělá ono stvoření. Pro jistotu jsem na lince nahmatal kuchyňský nůž.

"Kdy budete zase hrát divadlo?" zeptalo se mě to. Tento dotaz mi posloužil jako indicie a spolu s tím, jak si mé oči přivykaly zakouřenému prostředí, jsem v postavě před sebou rozeznal paní inženýrku Černou, známou ochotnickou herečku a zapálenou divadelnici, které ale jako na potvoru vždy do našeho představení něco přišlo, a tak neviděla náš jediný kus. "Jé, dobrý den! To bohužel nevím," s úlevou jsem odpověděl. V tom jsem si uvědomil, že stále ještě držím v napřažené pravé ruce nůž a podrbal jsem se s ním na zádech. "Určitě mi pak dej vědět," řekla paní Černá, vypustila svůdný obláček kouře, odklepla si cigaretu a zadívala se z okna. "Ano, samozřejmě." Vzpomněl jsem si, proč jsem vlastně tady a jal jsem se tvořit kávu. Hrnek jsem našel bez problémů, vybral jsem si čtvrtlitrový, neboť mám rád hodně mléka. Kávovar jsem od rychlovarné konvice rozeznal rovněž snadno. Je to skutečně brnkačka, pomyslel jsem si.

První drobný zádrhel však přišel, když jsem se pokoušel oddělit nádobku na kávovou směs od kávovaru. Po chvíli bezúspěšného zápolení se v mém zorném poli objevila obrovitá ruka. Vyjekl jsem. "Pomůžu ti," nabídla se paní Černá a zručně nádobku vytrhla i s kusem kávovaru. "Děkuji, jste moc hodná." Naplnil jsem nádobku (nebo násypku?) po okraj, ale stanul jsem opět před stejným problémem, jen v opačném gardu - jak jen násypku do kávovaru namontovat? "Mohl bych vás ještě poprosit?" "Ale jistě,"paní Černá vrazila násypku na své místo s grácií sobě vlastní. Nyní jsem bezradně zíral na jednotlivé knoflíky s miniaturními a nesrozumitelnými značkami. Všudybyl paní Černá zmáčkla ten správný. "Řekni si, až ti to bude stačit,"řekla macešsky. Oba jsme chvíli mlčky pozorovali tekoucí mok a přemýšleli o životě. "Stačí," zakřenil jsem se, když kafe naplnilo hrnek ze dvou třetin. Paní Černá tok zastavila a vrátila se ke své cigaretě. Uchopil jsem plechovku se smetanou do kávy, ale s hrůzou jsem zjistil, že je prázdná. „Plechovky jsou na lednici,“ ozvalo se od okna. „A otvírák v levém šuplíku.“

Roztržitě jsem otevřel šuplík. Přesně toho jsem se bál. Jednalo se o otvírák toho nejjednoduššího typu, se kterým jsem se nikdy nenaučil efektivně zacházet. Cítil jsem na sobě pohled paní Černé, která už se evidentně dobře bavila. Zatnul jsem zuby. Naděje přece umírá poslední, třeba se mi povede...ostří otvíráku beznadějně sklouzlo po nedobytné plechovce a píchlo mě do prstu. „Hopla,“ hlesl jsem napůl omluvně. Připadalo mi, jakoby se země zachvěla, vzápětí mi však došlo, že to jen paní Černá sesedla z parapetu u okna. Opět se vydala ke mně. Uchopila otvírák a dvěma přesnými ranami udělala dvě souměrné dírky. Sakra, pomyslel jsem si, tohle bych zvládl taky! „Jé, kdybych věděl, že stačí jen dírky a nemusím to otvírat, tak bych...“ „Já vím, chlapče, já vím,“ přerušila mě paní Černá a vydala se ke svému špačku. „Cukr je v horní poličce.“ „Děkuji vám,“ podíval jsem se na ní. „Za všechno.“ „To je v pořádku,“ ohlédla se a naše pohledy se střetly. „Dej vědět až budete mít představení.“

Opustil jsem kuchyň se smíšenými pocity. Nebyl jsem si jistý co tam tenkrát mezi námi proběhlo a nejsem si tím jistý dodnes. Jediné co vím s určitostí je, že sekretářky schopné vařit kafe by měly dostat přidáno.






Jste-li autorem tohoto listu, můžete jej editovat po svém přihlášení.




Komentáře našich návštěvníků

Počet komentářů k prohlédnutí: 5


Jméno:

Komentář:



Vydrýsek, 6.3.2008 20:35
22 čítal proto, že jsem chtěl dílo ještě doplnit a nechtěl jsem ho nechávat na stránkách v neúplné podobě. Paní Č. má daleko širší kompetence, než se může zdát. Poradí i mimo místnost, ale to už jen za úplatu.
Žibřid, 6.3.2008 15:03
To se nám to krásně rozlezlo z původního textu, o kterém pamětníci vědí, že čítal toliko 22 cifry: "22". Zajímalo by mě ti, Vydrísku, jak dlouho si paní Černou takle v té kuchyňce držíte, a kolika lidem již tam pomohla. Chápu-li to dobře, je to jen její neplacené dobrodiní, že přebývá a radí životem zkoušeným zoufalcům v té zakouřené místnůtvce, nebo u vás maká na černo?
Sýkorka, 6.3.2008 1:21
Tak v této větě je skryto vše: Jednalo se o otvírák toho nejjednoduššího typu, se kterým jsem se nikdy nenaučil efektivně zacházet.
Lu, 5.3.2008 22:28
Nemohu než konstatovat ano, to se opravdu stalo. Všechny postavy v příběhu jsou skutečné. Až neskutečně.
maylow, 5.3.2008 18:48
Velmi pěkné. Autor zde efektivně kombinuje romanci, rodinné drama i svůj osobitý humor. Otázka však zní: jaké bude počasí o víkendu ???