Z Lubošova zápisníku I (srpen-září 2007), Žibřid, 11.03.2008

17. srpen, 2007, 21:48

První noc v novém bytě. Docela překvapení, ačkoli jsem nic nečekal, všude dost prachu a tma, kdyby to nebylo uvnitř, přísahal bych tu na mlhu. Napíšu víc až se tu trošku rozkoukám, nebo najdu vypínače.

18. srpen, 8:22

Probudil mě hrubý roh kožené aktovky v očním důlku: „Dobroho ranku, mene zovut Lakaj, tys přišel na ty podlahy?“ „Šo ce toto?!“ proberu se. „Ne, ne, já jsem jeden z vás, Čech, jen rozespalý. Jmenuju se Luboš, ten od pana Žibřida, chtěl jste, abych přišel už včera.“

Ta noc byla snad nejkrásnější za poslední měsíc, dal jsem si pod sebe nějaký knížky a po chvíli si našel i jeden suchý růžek, kde tolik nefoukalo. Na tom nemohlo změnit nic ani to vzbuzení a výslech s tělesnou prohlídkou, která následovala. Už od úterka jsem se hrozně na to nový bydleníčko těšil, co na tom, že není třeba ještě úplně do puntíku zařízený? Pan Žibřid mi tehdy na Vysočanský v průchodu udělal tak super nabídku, že prostě nešla odmítnout, až tak výbornou, řekl bych, že jsem se až bál, jestli to nebude ňáká bouda, ale ne, ne, to bychom panu Žibřidovi křivdili, je to pěkný baráček, a až to všechno projde tou rekonstrukcí bude to jistě pěkné místo na zevl.

Lokaj se omluvil, že to včerejší večer nestihl, řekl, že mu maj za chvíli přijít dělníci, co nahazují další patro s galerií a podkrovním ateliérem, tak ať se zase oblíknu, že mě zkusí provést aspoň zběžně. Nejmíň stokrát jsem mu poděkoval za tuhle možnost stálého noclehu za hlídání domu a on mi aspoň stokrát v různých prázdných zdech říkal, co tam všechno kde jak plánuje udělat a že je to jen otázka času. Jediná zařízená místnost je přesto zatím tzv. Scriptorium, ze kterého jsem včera právě natahal ty knížky do kouta s novinama, když jsem si zútulňoval pelíšek.

3. září

Práce se moc nehnuly, dělníci na to zdá se pečou, nejvíc jsem asi udělal já, když sem předevčírem scénářema utěsnil okna ve Scriptoriu, prostě tu není nikdo, kdo by na chlapy pořádně dohlídnul. Pan Lokaj se pořád zamyká nahoře v laboratoři a bůhví co vytváří, já odsud slyším semtam nějaké výbuchy a zaklení, to ale jen když se zadaří, jsou taky chvíle, kdy Lokaj na něčem maká dlouhé dny a nic to nepřináší. To je mi ho líto a nosím mu tam lahváčky na smířenou s údělem. Sice se tu po mně vlastně nic nechce, ale v pátek jsem přesto pomáhal Vasilovi s tím tlustým Rusákem malovat zelenou místnost, kam se ještě bude muset nanosit celej archiv z minulý adresy toho jejich dvacítkodvojkovýho sdružení, pro který tu pan Lokaj pracuje. Maj to bejt hlavně fotky, ale prý se mohu těšit i na pár „véháesek“. Zatím jsou prý v překladišti v Přípotoční. To na co jsem se ale nejvíc těšil, že budu moc čučet na ty altový filmečky, zřejmě ještě nějaký ten pátek ale nebude. Lokaj říká všeho do času a doporučuje mi zatím si číst. To mi ale moc nebaví. Přesto si na Scriptorium nemohu stěžovat, přenesl jsem si tam svoje ležení, pěkně se zabydlel a zjistil, na jakých meteriálech nejlíp ohřeju ty grátis konzervičky ze sklepa.

18. září

Další úterý a inspekce pana Žibřida, stokrát jsem mu poděkoval za tuhle možnost stálého noclehu za hlídání domu a on mi aspoň stokrát v různých prázdných místnostech odpověděl, že to ne on, ale Dvaadvacítka tomu tak chtěla a něco, že je jako jejím služebníkem. Jsem mu vděčný, že mi umožnil zase se postavit na vlastní nohy a začít si sama sebe trochu vážit. Dokonce mi někdy říká majordome, to ale jen, když odmítá projít nějakým futrem, dokud nenasadím zrovna obrušovaný dveře a neotevřu mu je. Je to vlastně dost podivín, jako jediný se tu přezouvá a vůbec se v jednotlivých místnostech chová, jako když by už byly plně zařízený.

Co se mi na něm ale vyloženě příčí je ta jeho zatracená pobožnost. To snad není věta bez nějakého toho díkuvzdání nebo prosbičky. Což je ale horší, kdykoli mají s Lokajem nějaký spor, co se týče dalšího rozvoje baráčku, odmlčí se, dělá že s někým u stropu rozmlouvá a pak řekne, že Dvaadvacítka to chce tak a tak, a zeptá se Lokaje, jestli i on je její pokorný služebník. Lokaj vždycky přikývne a odříká přitom podivnou modlitbičku s číslama. O to víc mě těší, když Lokaj Žibřida někdy převeze, to víte, on je stavař a těmhle technickejm věcem rozumí, takže může říct „tohle a tohle, by ti spadlo, Žibdo, Dvaadvacítka to takle přeci nemohla myslet.“ Žibřid pak musí zase na štaflích chvíli blbnout u stropu a pak říct, že to tedy udělají, jak říká Lokaj, že teď mu to právě potvrdila i Ona. Jeden se pak ani nedíví dělníkům, že když není úterý, kašlou na předepsaný motlitby a raděj si jdou na cigárko. O to je to ale horší, když tu Žibřid je, nutí je utvořit 22x denně Lichoběžník pravé víry, lidi po sobě odříkávají číselnou řadu, kde se dost často objevuje dvaadvacítka, jen sem tam někdo řekne místo čísla ALT. Pak se zase zvednou, společně Jí poděkují a vrátí se k práci.

Mně se naštěstí daří těmhle obřadům vyhýbat, vždy, když to na mě Žibřid zkouší s tím svým uhrančivým mrkáním, kterým obyčejně z pár centimetrů nahání dušičky na ty seance, vytahuju svou pomuchlanou smlouvou, kde je jen o tom hlídání a psaní do bloku, o modlitbách ani slovo. V duchu se vždy modlím (takže mám vlastně splněno), aby si to nechtěl přečíst, páč ve skutečnosti na něj mávám vytiskuntejma Vénama ze Skripťáka, protože bez původní smlouvy by nikdy nechytly ty tlustší knížky a jíst napolo prohřátý trenčianský párky to je jako jíst je bez fazuľí. Když tohle píšu, ležím si tu tak po obídku spokojeně u bloku, relaxuju, jen se mi teď trošku zdá, jako by mě někdo tahal kramlí dolů novou dírou ve stropu. Co po mě zas ty Ukrajinci chtěj?? No nic, musím pomalu končit, už jsem po pás v přízemí... L.