II. Chvála věčného dětství, aneb pozdravujte včelku Máju

(druhá část celistvého románu Koloriánina vycházejícího zde na pokračování)

Druhé Žibřidovo setkání se statným srncem na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednoho dne se mladík ráno probudil a vyštrachav se ze své postele, šel vybrat obsah schránky na dopisy, což dělal o to pravidelněji, čím větším jezevcem zalezlíkem se stával. V ní nalezl místní noviny, které byly do domácností distribuovány zdarma – Žibřid by totiž za něco tak primitivního, jako jsou cizí myšlenky, peníze neutrácel.

Noviny zdarma nicméně uvítal, alespoň bude mít na čem naškrábat brambory k obědu – jejich formát je totiž pro tento účel ideální. V poledne tedy noviny rozložil a jal se připravit si „chutný oběd,“ jak stálo v jednom z novin vypadnuvším reklamním letáku, který nabízel „výlet“ spojený s kratičkou prezentací životně nezbytného zboží.

Při pátém a posledním bramboru mu zrak padl na zvláštní inzerát tohoto znění: „Hledám člověka, který by mi pomohl opylit vzrostlé pomerančovníky. Zn.: Odměna z výnosu plodů.“ Žibřid zajásal. Celý život toužil jen po několika věcech: po neexistenci ženského pokolení, svatém klidu a pokoji, zachování morálky z období první republiky a po opylování pomerančovníků. Již jako dítě se chtěl státi včelkou Májou, později, vzhledem ke svému neustávajícímu růstu, Pučmelounem a v pubertě se zasnil do představy, že by v příštím životě mohl býti poněkud romantičtěji vyhlížejícím kolibříkem.

Nelenil tedy, zcela zapomněl na svůj původní záměr a vyrazil okamžitě na poštu, zavolal na číslo uvedené v inzerátu a s příjemným melodickým mužským hlasem si domluvil termín opylování.

Nastal den D a hodina H akce O. Žibřid byl vzrušením celý bez sebe, když klepal na dveře bytu onoho náruživého pěstitele. Po nesmělém Žibřidově zaklepání se pootevřely dveře a v nich se k jeho překvapení objevila hlava statného srnce, tentokráte však již nebyla opatřena onou gigantickou beranicí. Žibřidův křečovitý úsměv, který on sám považoval za přátelský, se v okamžení změnil ve skutečný.

Žibřid pravil: “Dobrý den, já jsem Žibřid Pniok a přicházím stran toho Vašeho inzerátu.“ Statný srnec odvětil: “Dobrý, já se jmenuji Statný Srnec, pojďte dál.“ „Myslel jsem si to,“ děl Žibřid vcházeje do dveří.

Statný Srnec se odpovědi podivil, ale neděl nic a vedl Žibřida do svého království. Balkon měl přetvořen na zimní zahradu, na které stálo pět květináčů s asi 150 cm vysokými pomerančovníky.

„Toto je má oranžérie,“ pronesl tiše. V jeho hlase bylo téměř hmatatelné uzardění, které se ovšem na jeho líci neobjevilo.
Žibřid byl poněkud zklamán počtem i vzrůstem stromků, ale když posléze vdechl vůni pomerančových květů, zasnil se a ztratil se v ní. Na chvíli si představil sám sebe jako kolibříka; včelka Mája i Pučmeloun mu pro tu krásu připadali poněkud vulgární. Ze snění jej vytrhl Statný Srnec: „Můžeme začít?““ otázal se nesměle.
„Ó, samozřejmě, jak si to celé představujete, Statný Srnče?“, děl Žibřid.
„Mám na to vyhrazen takový štěteček,“ potutelně odvětil Statný Srnec.
„Dobrá, přineste jej tedy,“ pravil Žibřid a sotva Statný Srnec odkvačil do pokoje, s rozkoší zabořil svůj nos do jednoho z květů a nasál jeho omamnou, avšak něžnou vůni zblízka. Statný Srnec dorazil zpět v kopejtku třímaje malý profesionální malířský štěteček z velbloudí srsti a pohlédl na Žibřida. Neubránil se úsměvu, když uzřel, že Žibřidův nos je celý pokryt pylem, a to nejen v okolí jeho ochlupených nosních dírek, jak by se u normálního člověka dalo předpokládat, ale i na špičce, na které se asi v délce 0,5 cm od konce nacházely jemňoulinké chloupky. Žibřid opětoval jeho pohled, zčervenav, neboť si byl tohoto svého porostu vědom a uvědomil si rovněž, co vyloudilo páně Srncův úsměv.

Statnému Srnci bleskl hlavou nápad: „Pokud by Vám to nevadilo, štětce by ve Vašem případě nemuselo být zapotřebí.“ Žibřid se uzarděl ještě více a plaše přikývl. Bylo s podivem, jak si ti dva rozuměli i beze slov. Celé odpoledne strávili opylováním květy obsypaných stromů a když se Žibřid vpodvečer vracel domů, potutelně se usmíval a na jeho nose by pozorný okolojdoucí mohl zaregistroval drobná žlutooranžová zrníčka.


Takřka osudové setkání se Statným Srncem vlilo Žibřidovi nových sil do žil a s nadcházejícím jarem se v něm počala probouzet nebývalá aktivita. Nepřenechával již lov zbloudilých myšlének ušáku, avšak odvážně se jal pouštět se do jejich odchytu sám. Dokonce si za tím účelem opatřil skládací koloběžku, na které posléze po obvodu pokoje, po jeho stěnách a bylo-li zapotřebí i po jeho stropě myšlenky se zápalem neúprosně stíhal a lapal do síťky, která původně měla sloužit k chytání motýlů, aby je pak pečlivě uschoval v proutěném piknikovém koši na pozdější zpracování.

Autor: Koloriána, 12.11.2007
Hodnocení (známka): 4.4, hodnoceno 20034x Prohlédnuto: 341382x

Hodnocení

Hodnotit toto dílo (jako ve škole): 1 2 3 4 5


Komentáře našich návštěvníků

Počet komentářů k prohlédnutí: 3


Jméno:

Komentář:

Oblíbené číslo:



Žibřid, 12.1.2008 18:48
Statný srnec odvětil: “Dobrý, já se jmenuji Statný Srnec, pojďte dál.“ „Myslel jsem si to,“ děl Žibřid vcházeje do dveří. - toto komentuji na všech serverech bez přemýšlení jako výtečnost...:) //i když je asi nemorální komentovat díla, ve kterých (byť v alternativní podobě) vystupuji... ale jsem moc rád, že Koloriána svolila k publikaci na pokračování!!
Šimonýdes, 18.11.2007 13:54
To se asi člověk moc na pikniku nenají, když má sebou jenom brambory a myšlenky..
Sýkorka, 13.11.2007 23:49
Je asi nemorální pokud sama Strážkyně Scriptoria komentuje díla, ale je třeba jasně říci, že toto je skvost!