Krátký rozhovor s Janem Krausem,

jedním z protagonistů televizní Dvaadvacítky

Tento rozhovor byl učiněn v rámci příprav na tradiční Vánoční Jízdu Dvaadvacítkou léta páně 2004. Mistr s námi již strávil několik minulých jízd a tak v rozhovoru došlo i na jisté bilancování. Minimálně co se vztahu k lepidlům týče.

ŽIBŘID: Pocházíte z početné rodiny, kde je poměrně těžké se orientovat, vzpomněl byste si ještě, kde a jak jste se narodil?
JAN KRAUS: Poměrně přesně to ví moje maminka. Ale ta vždycky uvádí místo našeho narození podle politického systému, který právě v zemi je. V současné době odvážně trvá na porodnici v Praze.

Ž: Váš bratr Ivan o Vás v knize Na tobě to doschne píše jako o chlapci, který „už od mládí vynikal velkou fyzickou silou." Působí Vám tato silová disposice někdy obtíže?
JK: Dnes už ne, protože jsem se jí naštěstí zbavil.

Ž: Ve středu ve Dvaadvacítce bude spousta lidí, kteří Vás právem považují za vzor, takže si od nich můžete něco přát.
JK: Aby měli lepší vzory.

Ž: Dokážete krátce zavzpomínat na svou první roli v divadle?
JK: Byla ve Vinohradském divadle. Začínala výstupem s p. Milošem Kopeckým, který začal nečekaně text jinak, než jak se dva měsíce zkoušel. Jeho i mě pak překvapilo, že jsem se z toho hrůzou pomočil. S ohledem na to, že jsem hrál v krátkých kalhotách, bylo moči náhle všude dost.

Ž: Čí humor je Vám blízký? (zahraniční, tuzemácký...)
JK: Většiny Britů, hodně Italů, dost Rusů, málokoho z Čechů, téměř žádných Němců.

Ž: Jak jste prožíval krásný rok, kdy Vám bylo magických 22 let?
JK: Není to tak dlouho, co se mi zhruba z tohoto období ozval můj nový, 28 ti letý syn. Musela to být nádherná léta...

Ž: Co byste vzkázal bývalým divačkám a divákům kultovního pořadu "22", kteří se ještě nedokázali vyrovnat se ztrátou?
JK: Místo ztráty je lepší se radovat, že vůbec vznikl. Dnes nad tím sám žasnu, protože jsem si jistý, že dnes by jen tak vzniknout nemohl. A pokud ano, hysteričtí poškozenci v novinách i v médiích by se zhroutili z toho, co si to zase Kraus dovoluje? Byl to tehdy vlastně šťastný, nepozorovaný průnik mezi idioty, ale i tak si toho všimli.

Ž: Jaká byla Vaše poslední divadelní role?
JK: Mstitele. Mstím se divákům dosud.

Ž: Řeknete nám jméno svého pátého nejoblíbenějšího italského filmu?
JK: Chléb, láska a fantazie..

Ž: Znamenal pro Vás přelom let 1983/84 nějaký přelom let 1983/84 nějaký přelom?
JK: Typicky přelomové období, kdy se krátkodobě lámou i ledy.

Ž: Prozradíte nám svou universální odpověď na otázky, na které vlastně odpovídat ani nechcete?
JK: Ideální je mít připravené odpovědi, které říct chcete a ty pak použít bez ohledu na dané otázky. Většina českých novinářů se Vašim odpovědím nakonec podřídí svými otázkami a ještě z toho mají tvůrčí pocit.

Ž: Kde jste byl 22. 2. 1988 mezi druhou a dvacátou druhou odpoledne? Svědci?
JK: S panem Kulínským jsme si byli zazpívat. Svědci jsou bohužel na výslechu jinde.

Ž: Jak jste se vlastně seznámil s těma dvěma (pozn. scriptoria: m. J. Ornest a J. Hrubý)?
JK: Ornest se na mě lepil odjakživa, Josef nahradil Hybnera, který se těsně před natáčením zhroutil z toho, v čem má vlastně vystupovat. Josefovi to bylo jedno, jen trvalo nějaký čas, než pochopil, že natáčení neprobíhá v baru nebo ve vinárně. Obou se nešlo zbavit. Platí dodnes.

Ž: Proč každoročně necháváte v tramvaji kvalitní lepidlo na tapety, ačkoli musíte vědět, že vyrobit ho pro Vás pro nás není vůbec lehké?
JK: Chtěl bych, aby jste na lepidle poznali, že život není zdaleka tak jednoduchý, jak se při výrobě lepidla někdy může zdát.

Ž: Budete si přát nějaká zlepšení pro příští Vánoční jízdu Dvaadvacítkou? (více pití, jídla, zlepšit služby v šatně, více úložného prostoru, posilovač řízení, akustika v kabině...)
JK: Chtěl bych, aby už konečně Dvaadvacítka dostala jinou trasu. Takovou, jakou si zaslouží.

Ž: Mistře, co je vaše obvyklá odpověď pro ty, kteří se Vás ptají na oblíbené rumunské jídlo a pití?
JK: Bezesporu kuchyně Draculova. Ostatně tím proslavil Rumunskou kuchyni po celém světě. U nás ji bez úspěchu zkoušeli manželé Stodolovi.

Ž: Co byste řekl dětem fanoušků Dvaadvacítky, kteří znají tuto legendu už jen díky ústní tradici?
JK: Ať si z toho nic nedělají. Takové pořady vznikají jen v obdobích, kdy vadné populace přecházejí na méně vadné společenské systémy.

Děkuji za rozmluvu s Vámi, a nemějte prosím obavy: na stránkách dvacetdva.cz se jistě objeví.

Autor: Jan Kraus/Žibřid, 20.12.2004
Hodnocení (známka): 4.3, hodnoceno 20222x Prohlédnuto: 341170x

Hodnocení

Hodnotit toto dílo (jako ve škole): 1 2 3 4 5


Komentáře našich návštěvníků

Zatím nemáme žádné komentáře

Jméno:

Komentář:

Oblíbené číslo: