Paní statná Srncová byla žena rázná, ba amazonkoidní. Její muka při sledování rudnoucího, šarlatovějícího a rubínovějícího manžela se s každým dnem a každým sytějším odstínem stupňovala, až dosáhla bodu, kdy již nešťastnice nemohla trpět déle. Sedla tedy k telefonu a zavolala na spícího, blaženě se usmívajícího a něco ze sna evidentního zaměření drmolícího Statného Srnce hasiče. Ti dorazili k Srncovům a dovedeni ženou do ložnice, jali se na cosi zářivě červeného stříkati vodu, pod jejímž proudem se sice Statný Srnec probudil a snažil se postel opustit, by se náhlému studenému a nečekanému zážitku vyhnul, bylo mu to však vinou síly onoho proudu vody znemožněno.

Hasiči vidíce, že červeň se stále neztrácí, ba naopak, že se nadále jaksi podivně pohybuje, řekli bychom skoro mrská, použili pěnového hasicího přístroje. Bílou pěnou, kterou do akce nasadili poté, co nabyli dojmu, že voda si s živlem neporadí, zcela pokryli Statného Srnce, jenž byl dlouhým marným bojem i šokem tak vyčerpán, že jen apaticky ležel, pohřben v bílém nadýchaném hrobě, se jménem oné slečny na rtech. Hasiči, v radosti nad včasným a úspěšným zásahem ani nepostřehli, že z údajného ohně nevycházel žádný dým.