Žibřidovo křeslo bylo zádumčivé a smutné. Uši mu volně visely po stranách, vypadaly povadle, apaticky a bez života a málokdo by řekl, že ještě před nedávnem hrdinně plácaly dotěrné mouchy. Žibřidův ušák prostě trpěl „obsedantní představou“ o nedostatku zájmu ze strany svého obsedatele, který si ovšem bral velice osobně. Koneckonců spolu s Žibřidem strávili dlouhá léta v objetí a téměř v souznění duší i čalounění a nyní se zdálo, že je vše nenávratně pryč. Křeslo žárlilo na koloběžku za to, že se nyní jí dostalo té výsady stíhat Žibřidovy myšlenky a na síťku na motýly, která je směla lapat. Ušák každým dnem chřadl stále víc a víc.

Když do něj jednoho odpoledne z venku přišedší Žibřid usedl, na chvíli se celý zatetelil radostí a jemně zavrněl pružinami, hrdě vztyčil uši a významně popatřil na koloběžku složenou a opřenou v rohu; na síťku povýšeně zamrkat nemohl, neboť spočívala na dně uzavřené skříně. Žibřid však křeslo ani nepozdravil, ani je nepohladil po područce, jen se do něj svalil a nepřítomně hleděl ke stropu. V ušáku se probudila dlouho skrývaná hořkost a převládla v něm touha na sebe upozornit. Natáhl jednu ze svých pružin v sedáku a ze všech sil ji vymrštil do Žibřidova pozadí. Ten, na takovouto situaci zcela nepřipraven, byl katapultován a letěl dobré tři metry přes pokoj, aby nakonec přistál na okenním parapetu. Byl vzteky celý bez sebe, šokovaně zíral vytřeštěným zrakem skrz sklepní okýnko svého bytu ven na chodník, kde klapavě procházely páry bot a hlasitě klel. Po chvíli zbystřil a začal ve sledování různých typů obuvi nacházeti zalíbení. Podle druhu škorní hádal, jaká osoba je asi nosí, jak asi vypadá její postava a obličej, čím se živí, jak je stará, zda má rodinu, kde bydlí a vůbec se v něm počala probouzet nebývalá zvědavost, v jejímž ohnisku se nacházel lidský rod.

Studium psychologie chování a fyziognomie lidského druhu na základě bot mu připadalo jako velice zajímavá myšlénka a jal se přemítat nad možností ověření svých domněnek v praxi. Najednou prošly kolem jeho sklepního okna velice zajímavé botky. Původně to byly zřejmě obyčejné černé kotníkové traktorky, nyní však byly výtvarně pojednány. Měly na sobě jakési modré, bílé a stříbrné abstraktní ornamenty a sešněrovány byly pruhovanými tkaničkami připomínajícími korálovku. Žibřid by si je byl rád blíže prohlédl, byly však ve chvilce pryč.

Mladík, zamyšlen, opět usedl do ušáku, který mezitím péro už zase obratně ukryl v útrobách svého sedáku a tvářil se, jako by se nic nestalo, do hloubi svého čalounění se však styděl. Žibřid v úvahách brzy v křesle usnul za ušákova spokojeného jemného povrzkávání pružin, a tak nemohl zaregistrovat ony zajímavé botky, jak v noci trochu popleteně a nejistě překlapaly kolem jeho okna.