Žibřid se ráno probudil, namazal si chleba máslem a vrhnul se k oknu, kde hodlal zahájiti svůj vědecký výzkum typologie osob založené na obuvi. Většina národa neznala jiné barvy než černou a hnědou, mladé a módě podléhající ženy nosily i tolik populární béžovou a vínovou, více barev však březnová ulice neposkytovala. Mladík dožvýkal krajíc a jal se připravit si formulář, neboť došel k názoru, že bude dobré zpočátku se zaměřit právě na výskyt barev. Na konci dne kromě obligátní majority černé, hnědé, potažmo béžové a okrajově vínové zjistil, že dvě osoby měly na sobě boty zelené a modré, třináct bílé sportovní a pět předškolních a školních dětí obuv pestrobarevnou. „Ztrácí se tedy s věkem ze života lidského barevnost?““ zeptal se Žibřid sám sebe a zaklapnul blok. „Dnes tedy nic abstraktního pod sluncem,“ povzdechl si.

Po několik dnů Žibřid sledoval chodce a jejich obuv a s pilností včelky Máji sbíral vědecké informace. Vysledoval, že ony zajímavé botky procházejí kolem jeho okna vždy velmi nepravidelně. Zdálo se, že jediným záchytným bodem je úterý kolem půl šesté a pátek přibližně v sedm. Každý den na ně s napětím čekával, vždy se však objevily pouze na okamžik a neměl čas si je pořádně prohlédnout. Některé dny se ukázaly mimo pravidelnou dobu, hlavně ve večerních a poté pozdních nočních, či dokonce ranních hodinách, občas se dokonce neobjevily vůbec. Počal spřádat plány, jak docílit toho, aby se jimi mohl nerušeně zaobírat. Kdykoli prošly, snažil se vyhlédnout co nejvíce nahoru, aby uzřel, kdo je vlastně nosí. Okénko bylo však velice nízké, a tak dohlédl pouze mírně nad kolena oné osoby. Z těchto partií bylo obtížné poznat, zda jde o osobu mužského, či ženského pohlaví. Žibřid se domníval, že ono stvoření bude zřejmě pubertální synek – student jakési umělecké školy, nebo pubertální dívka. Jistotu však stále neměl, ani když se několikrát pokusil vyběhnout z domu na ulici, aby onu persónu odchytil, naneštěstí se mu boty vždy ztratily někde v davu. V posledních dnech už většinou stál na prahu svého domu a botky vyhlížel, bohužel zrovna v těch dnech obuv nepřicházela na čas.

Rozhodl se tedy k radikálnímu kroku. Hodlal si opatřit dobré kvalitní lepidlo, kterým zamýšlel pomazat proužek chodníku těsně u svého okna. Chtěl počkat, až se ptáček přilepí, využít jeho prekérní situace a dosyta se vynadívat na onu stále mu unikavší obuv nikým nepozorován, ve skrytu svého sklepního bytu. Když došel k tomuto závěru, vyrazil z domu směrem na náměstí, musel si pospíšit, bylo úterý, pět hodin.