Koloriána, navzdory tomu, že se snažila tvářit jako naprostý sirotek, měla otce. Lépe řečeno, byla opatřena jakýmsi pánem, který toto tvrdil, leč sama byla skálopevně přesvědčena, že nic takového není možné. Razila teorii, že někteří lidé se sice rozmnožují pohlavně, to ano, nicméně že toto není případ jejího vzniku. Koloriánina genesis měla zcela jiné pozadí: její maminka jednoho dne na zahradě nalezla barevnou pastelku, již zasadila do hlíny, i po čase vyrostla z ní Koloriána. Vzhledem k tomu, že její maminka byla předčasem zbavena svého pobytu na zemi a postoupila do jiné dimenze, nemohla se u ní Koloriána o pravdivosti svého pojetí informovat. Její otec trval na tradiční rozmnožovací verzi, bylo to tedy tvrzení proti tvrzení. Pokud by tato byla skutečná, rozhodla se Koloriána dále nepokračovat v řetězu neblahé karmy, rovněž s přihlédnutím k nesporné genetické zátěži.

Koloriánin „rodič“, ač nezemědělec, zakoupil si nový bagr, z druhé ruky sice, leč za výhodných cenových podmínek, neboť v celém svém frustrovaném dětství i neméně frustrované fyzické dospělosti po něm neustále zoufale toužil. Své touhy ventiloval tak, že Koloriánce, coby čerstvě zrozené (tedy vykopané), kupoval tématické dárky, ano, šlo o bagry, bagříky a bagříčata různých provedení a velikostí. Vrcholu dosáhl až bagr na dálkové ovládání, se kterým si však Koloriána neměla šanci hrát, ačkoliv v době jeho koupě jí byly již tři roky. Byl totiž vždy v rukou otce, a pokud ne, měl vybité baterie.

Nyní zploditel, mimochodem bydlící v panelovém domě, koupi skutečného zánovního bagru své současné přítelkyni odůvodnil slovy, že je u Koloriány na zahradě potřeba vykopati několik děr a výkopové práce jsou v současnosti nehorázně drahé.

Tento člověk se tedy onoho památného rána rozhodl navštíviti svou dceru, kterou již delší dobu nespatřil, neb ještě před dosažením dospělosti odešla z domova, ve kterém se pro své nepříliš konzervativní názory a chování umocněné rozbouřenými hormony necítila právě nejlépe. Nastartoval svůj stroj a v časných ranních hodinách opustil bydliště, by se nedostal do dopravní zácpy. V sedm hodin sobotního rána již zvonil u Koloriániných vrátek. Rozespalá dívka událostmi poslední doby již zcela otupělá neprojevila ani špetku údivu a vpustila jej, hrdě sedícího na svém železném oři, do zahrady. Nabídla mu snídani, a zanechavši ho jeho osudu venku, odešla ji připravit do domu doufajíc, že se při této činnosti i probudí. V tomto svém úsudku měla svatou pravdu – vzbudil ji řev motoru běžícího na plné obrátky, jak se rypadlo zakusovalo do kusu země v zahradě, ano, zrovna tam, kde Koloriána chtěla založit japonskou zahrádku. Řvoucí motor byl občas přerušován ryčným zpěvem vycházejícím z otcova hrdla, jenž evidentně právě prožíval jednu z nejšťastnějších chvil svého života a nepříčetným štěkotem na hraně hysterického záchvatu vycházejícím z hrdla dívčina zvířetníka. Koloriána si povzdechla, odtáhla rozběsněného zástupce fauny do ticha domova, kde jej uchlácholila žvýkací kostí a zauvažovala o zakoupení horské chaty v hodně nepřístupném terénu, do kterého by se nevyškrábala ani velmi těžká technika. Po chvíli radostného úsilí otec překopl hlavní elektrický kabel. V domě nastalo ticho a tma.

Když rodič po snídani, rozkopání poloviny zahrady a obědě připraveném ve venkovním krbu od Koloriány odjížděl, při couvání z vrátek málem přejel jakousi paní ověnčenou čtyřmi nožkami zřejmě liščího původu, jež se rozčílila a afektovaně pohazovala hlavou obalenou v další kožešině jakési nebožky Bystroušky, až se její ocas zlověstně houpal jako kyvadlo šílených hodin odtikávajících dívčinu otci zbylé vteřiny života. Koloriánin rodič nicméně ve svém zápalu a pýše na svůj dopravní prostředek nic nezaregistroval a pílil k domovu. Byl konec velmi teplého dubna. Koloriánu při pohledu na onu persónu na chvíli napadlo, zda, vzhledem k předimenzovaně teplému odění, nejde o jakousi osobu příbuzenským svazkem spojenou se Statným Srncem.


Dívka celé odpoledne až do večera pak otírala vínem šrámy na své duši, což její žáhu pekelně pálilo a snažila se zahladit stopy bagru v zahradě, což se jí nepodařilo, i rozhodla se jednu z opravdu hlubokých jam využít coby jezírka, kteroužto aktivitu prokládala snahou sehnat nějakého řemeslníka, jenž by opět zprovoznil elektřinu v jejím domě. Sobota odpoledne nebyla pro tuto činnost příliš příznivá, leč kamarádů měla naštěstí ještě dost a jeden z nich se této činnosti nakonec ujal. Zcela vyčerpaná v sedm večer tvrdě usnula a spala až do rána, když předtím ještě stačila na internetu podat inzerát tohoto znění: Rodinný domek s velkou zahradou v centru městečka vyměním za horskou chatu, nejlépe ve Vysokých Tatrách poblíž Gerlachovského štítu. Zn: Spěchá.


Oliškovaná dáma pomalu, jak jen jí její korpulentní postava dovolovala, a dle svého názoru, který ovšem ostatní lidé nesdíleli, důstojně, kráčela domů. U dveří se jmenovkou Srncovi vytáhla klíče a odemkla. Statný Srnec byl kupodivu doma, ač obvykle trávíval nejen všední dny, ale i víkendy v bezpečí své kanceláře a domů chodíval pod pláštíkem tmy, stejně jako odcházíval do práce, což činil natolik důsledně, že většina jeho letitých sousedů byla přesvědčena o tom, že paní Srncová je vdova.

Nebožka počala svému muži teatrálně vyprávěti, kterak téměř přišla o život vinou šíleného bagristy znenadání vyjíždějícího ze zahrady jednoho domku v prvorepublikové vilové čtvrti a svou promluvu prokládala dramatickými zámlkami a gesty. Statný Srnec byl velmi pobaven, ani ne tak dramatickým nastudováním, jako příběhem samotným, neboť představa konce jeho životního manželského utrpení pod koly bagru ve vilové čtvrti postavené za tatíčka Masaryka byla velmi povzbuzující a pocítil k neznámému bagristovi něžnou náklonnost.