Žibřid Pniok seděl ve svém otočném ušatém křesle, nohu přes nohu a splétal myšlenky. Křeslo bylo postarší, polstrované, opatřené dlouhýma ušima, které původně zřejmě náležely nějakému přerostlému zajíci. Používalo jich rozličnými způsoby - k zachytávání Žibřidových myšlének – zachtělo-li se jim opustit jeho hlavu směrem nahoru či do stran; k utěsnění Žibřidových uší, zatoužil-li po tichu; k uvázání mašle pod jeho krkem, pocítil-li touhu po doteku něčeho měkkého a hřejivého, či v krajním případě i k odhánění dotěrných much, zejména pak v letních měsících, z nichž některým bylo potřeba za jejich dotěrnost uložit trest řádným a dobře mířeným plácnutím pozvolna někdy přecházejícím v trest smrti.
Žibřid dnes seděl tiše bez hlesu, poklidnou atmosféru jeho staromládeneckého bytu rušilo pouze cinkání jehlic, kterými splétal své myšlénky do dlouhé šály. Občas nějakou spletl velice hladce, někdy to šlo hůře, musel tedy po kratším boji s myšlénkou tuto uplésti obrace, často však myšlénku pouze nahodil. Vzory na šále připomínaly mu pak neuspořádanost a tok vlastních úvah stejně jako jeho náladu – některé kousky šály byly ve světlých jasných barvách s vidinou zářivé budoucnosti; podzimní a zimní přírůstky byly naproti tomu poznamenány Žibřidovými depresivními stavy. Hotovou šálu si Žibřid nechával tu hrdě splývat laškovně dolů ve formě jednoho vodopádu nošeného před kabátem a druhého tekoucího přes pravé rameno dolů po zádech, ondy zas pojal k vlastním myšlénkám nedůvěru – v těchto případech omotal textilii okolo svého krku, by ty nehodné odivu okolojdoucích vkusně ukryl do obrovské koule, jež byla několikanásobně větší než jeho hlava.
Zájmu okolojdoucích se Žibřid v tomto směru obával zbytečně – pouze on byl jediným, kdo byl na šále schopen identifikovat úvahy – ostatní v nich viděli pouze vzory podivného šíleného pletaře, jež nebylo možno v Praktické ženě zahlédnout ni koutkem oka. Ostatně Žibřid ze svého příbytku nevycházel často.
Onoho večera však odložil jehlice, povstal ze svého věrného křesla, pohladil uši, oblékl zimník, nahodil na krk šálu a vyrazil do tmy. Potřeboval rozhýbat své ztuhlé svalstvo a procházka večerním městem se mu zdála přijatelným východiskem.
Bloumal bezmyšlenkovitě po ulicích, jen tu a tam potkal nějakého opozdilce, který ještě nebyl schopen z práce nebo ze školy doraziti domů. Šlo vesměs o pubertální děti, které svým rodičům tvrdily, že se byly u kamaráda učit, a které byly při míjení cítit slabou vůní trávy, nebo nešťastné manžely, již svým workoholismem budovali štít proti přílišnému kontaktu se svými věčně nespokojenými, nasupenými a vyčítajícími ženami.

Žibřid nevěnoval pozornost ani jedné skupině, nevšímal si ani večerních pejskařů, bloumal zcela netečně. V jednom okamžiku, kdy chtěl přejít silnici na druhou stranu, se to stalo. Před ním přecházel cestu tvor zvící statného srnce s obrovskou beranicí na hlavě. Beranice vypadala, jako by ji vyrobili v bývalém Sovětském svazu, zřejmě někde na Sibiři. Působila dojmem, že by spolehlivě dokázala ochránit svého majitele i před mrazem mnohem větším, než byl stávající březnový -1°C. Byla dimenzována na kruté ruské zimy pohybující se kolem -30°C.
Ačkoliv statný srnec, oděn v dlouhou modrou bundu a kalhoty, třímaje na pravém předním kopejtku kufřík, vyhlížel velice důvěryhodně, propůjčovala mu beranice absurdní až komické vzezření. Žibřid se chvíli tiše dusil smíchy, pak se však již déle neovládnul. V křečích se zastavil uprostřed silnice a počal se srdečně a ne právě tiše smát. Řehtal a chichotal se dlouho, nevěnuje pozornost autům, která jej musela opatrně objíždět a byl smíchem zcela paralyzován. Ze svého opojení byl probrán až řidičem, jenž použil klaksonu, aby se mohl vyhnout protijedoucímu vozu. Žibřid se zarazil a rychle dokončil přecházení vozovky, rozhlížeje se kolem, zda statného srnce ještě nezahlédne. Ten byl však už dobrých pár minut doma.