I na Statného Srnce mělo jaro políčeno. Vzplanul náklonností k jisté slečně, kterou jednou náhodně uzřel na jakési pracovní schůzce. Ujal se jí v těžké životní situaci, kdy zdolávala počáteční úklady informatiky a výpočetní techniky. V žaludku jí ležel zvláště počítačový fax, který společnými silami nakonec zprovoznili a vytrvale zkoušeli několikrát denně po dobu asi jednoho měsíce, jmenovitě až do okamžiku, kdy přišel účet za telefon. Manažeři místní telefonní společnosti si začali hromadně mnouti ruce, což vydávalo podivný zvuk, jenž byl slyšet pokaždé, kdy účastník zvedl sluchátko a pomalu počínali balit kufry na cestu k moři, neboť výnosy jejich společnosti začaly v dané oblasti záhadně, nebývale, a rapidně stoupat.

Statný Srnec, kojen nadějí, kterou mu nic zlého netušící osůbka poskytovala, plál čím dál více. Zpočátku měl jen slaboučký něžný narůžovělý nádech ve tvářích, ovšem s každou dámskou faxovou zprávou tento nabýval sytějšího odstínu, a to do té míry, ze se lidé na ulicích zastavovali, by si jej prohlédli ve snaze poskytnout mu první pomoc v případě, že by šlo, vzhledem k jeho věku, o infarkt. Lidská nevychovanost by se koneckonců dala snést, horší však bylo, že Statný Srnec byl dlouhodobě nemálo ženat a zrakové orgány jeho manželky byly, přes její věk hrubě přesahující padesát let, stále ještě funkční.