Večer u dveří Statného Srnce zazvonil Žibřid, aby se podíval, jak pokračuje vývoj plodů, na jejichž opylení se podílel. Po úvodních chvílích, užaslém kochání se krásami pomerančovníků, nyní vytvořivších miniaturní plůdky velikosti antiperlí, či ojediněle dokonce kávového zrnka, debatě o úrovni citrusářství v českých zemích a kráse a síle přírody se dostalo i na Koloriánin problém. Statný Srnec však, informován již o řádění zloděje obuvi, vybaven inteligencí nemalou, dle popisu poberty a lokality jeho výskytu v hlavě si srovnal o koho jde a díky své tendenci k intrikám taktně zamlčel existenci a identitu své přítelkyně v obtížích. Jeho diplomatické vlohy, vhodně zvolené prostředí, skvělé načasování a příjemná atmosféra, kterou dokázal vytvořit, přinesly kýžené ovoce, ačkoliv tentokrát nešlo o citrusy. Žibřid se uvolil se na ono opuštěné žraločí štěně podívat. Domů kráčel s podivnými pocity z dobře vykonané práce a čehosi, jakoby nového začátku jakési další životní etapy, nevěděl přesně, o co se jedná, avšak byl pln zvláštní blažené nervozity v oblasti žaludku. Při večeři si pak uvědomil, že měl k obědu mexické fazole.

Následujícího dne Statný Srnec zorganizoval Žibřidovu návštěvu u Koloriány na zahradě, kde byl přítomen pouze žraloček a Statný Srnec. Dívka měla za úkol za všech okolností setrvat uvnitř, děj se co děj, za žádnou cenu nijakým způsobem neprojevovat svoji přítomnost a hlavně nevydávat žádné zvuky, kterýžto příkaz jí byl vysvětlen tak, že požádal svého známého o službu pro sebe, neboť tento mu byl zavázán a nebylo by žádoucí již tak zamotanou situaci ještě více komplikovat dalšími účastníky. Koloriána přes takřka katolicky přísný zákaz Statného Srnce však celý výjev tajně pozorovala za závěsem.

Mladík, doprovázený Statným Srncem s pobaveným úsměvem na rtech očekávajícím průběh věcí příštích, vkročil do zahrady, Koloriána nasucho polkla a nadechla se k akci „vražda zloděje Sralbotek následovaná vraždou zlolajného proradného Srnce, k útoku se připravit, teď!“ když tu se zničehonic odněkud přihnal rozkurážený žraloček a začal se mladíkovi otírat o nohy jako kocour, jakoby mezi nimi proplouval v osmičkách, mrskal ocáskem, svůdně vlnil hřbetní ploutví a posléze počal Žibřidovi aportovat míček. Koloriánino překvapení neznalo mezí. Žraloček se k ní sice choval velice přátelsky, ale takovýchto nadšených projevů se od něj nedočkala. Žibřid byl zcela uchvácen žraločkovou bezprostředností, hravostí a přítulností, něco takového vskutku v životě ještě nespatřil. Téměř okamžitě svolil, že se rozverné paryby ujme a vychová z ní řádného občana naší demokratické republiky. Statný Srnec nachystal veškerou jeho výbavu, kterou za ten týden pro něj Koloriána nashromáždila, včetně pětikilového pytlíku granulí, vodítka, hraček a slavnostně je předal Žibřidovi. Ten, šťastný, odcházel se žraločkem na vodítku domů. Když Statný Srnec vešel do domu, našel Koloriánu za závěsem v slzách.

Trvalo jí několik dní, než se z citového otřesu vzpamatovala, odměnou jí bylo udobření se zvířetníkem, který se po třech dnech opět dostal do svého normálního stavu, aniž bylo zapotřebí odborné psychiatrické pomoci.