Řítě se ulicemi domů, usilovně přemýšlel, jak to zaonačit, aby se na lep nachytal pouze onen jeden jediný konkrétní ptáček v zajímavých farmářkách. Když zavíral dveře svého bytu, zaťukala na jeho levou logickou hemisféru úžasná myšlénka. Žibřid neváhal a pozval ji dále. Pak už jen z pod postele vytáhnul starý periskop, který si ze stavebnice „Mladý technik“ sestavil dle přiloženého návodu ještě coby dítě. Periskop byl asi 150 cm dlouhý, vyhovoval tedy plně jeho záměru. Žibřid si přečetl instrukce na obalu od lepu a zjistil, že tento druh je potřeba nechat mírně zaschnout a teprve pak je možno k sobě přitisknout kontaktní plochy. Podíval se na hodinky a zajásal, neboť plán by na základě předchozího pozorování mohl časově vyjít. Další sled událostí byl otázkou několika okamžiků. Žibřid vyňal zpoza skříně rozloženou papundeklovou krabici, rychle ustřihnul její části, které nadbývaly tvaru obdélníku a ten zručně štětcem pokryl silnou vrstvu lepu. Nato se otevřelo jeho sklepní okno, periskop byl vysunut a podél domovní zdi opatrně položen na chodník na stranu, odkud obvykle vytoužené botky přicházívaly; past spočívala na zemi po Žibřidově boku v pohotovostní poloze připravená ke kladení. Žibřid napjatě a trochu nervózně pozoroval ulici s očekáváním příchodu oněch neobyčejně zajímavých farmářek.

Po chvíli opravdu v dálce zahlédl cosi modrého, zaostřil zrak ještě lépe a ano, vážení přátelé, ano, skutečně to byly ony. Žibřidovi se vzrušením rozbušilo srdce a bleskurychle z okna vystrčil onu past, čímž strašlivě vylekal okolojdoucí důchodkyni v kožešinovém límci z nebohé lišky s nožkami rozcapenými po plecích oné obstarožní osoby. Nebožka si okolo jejího tučného krku hryzala vlastní ocas, což Žibřid zjistil tak, že se ona žena i přes obrovskou nadváhu ohnula a nevěřícně zírala do Žibřidova okna, které se však tvářilo temně a tiše, byť mu v koutku zel otvor, ze kterého trčela zohýbaná roura. Žibřid stihnul uskočit stranou a ukrýt se před jejím pátravým zrakem. Když stín z okna zmizel, Žibřid se odvážil vystrčit nos, právě včas, aby zjistil, že důchodkyně naštěstí na jeho past nešlápla, a ani nikdo jiný v ní neuvízl. Zato jakmile se podíval do periskopu, botky byly pryč. Žibřid na vteřinku posmutněl, když tu však zaslechl tiché, nicméně postupně se zesilující nadávky.

Do pasti byl zřejmě někdo polapen. Opatrně vyhlédl ven jako hlemýžď ze své ulity a samou radostí mu narostla křídla – ptáček byl skutečně lapen, i když se snažil, seč mohl, tedy vlastně mohla, vymanit ze svých nedobrovolných pout, hlasitě a ne právě vybíravě nadávajíc. Žibřidova příležitost konečně si prohlédnout ono umělecky pojaté obutí tedy nastala. Ona osoba boty vlastnící však jimi vytrvale poškubávala, by se vymanila z područí lepidla, jež výrobce vskutku nechválil nadarmo. Tento fakt Žibřidův zápal nikterak nezmenšoval a po několika okamžicích dokonce ony pamětihodné traktorky zvěčnil pro budoucí generace fotoaparátem. Lapená osoba však nepřestávala nadávat a Žibřid se počal obávat sběhu lidu, svého odhalení a veřejné ostudy. Vyšel tedy ven, aby onu ženu osvobodil a sám se zbavil nepříjemného hluku, který vyluzovala. Klepaje jí zezadu opatrně na rameno a tichým hlasem pronesl větu: “ Pojďte se mnou, pomohu Vám.“ Na chvíli si pomyslel, že ji již někde spatřil. „Děkuji, konečně nějaký všímavý a ochotný gentleman…“ vyjadřovala dívka svou vděčnost za pomoc v této nezvyklé situaci.

Žibřid nelenil, popadnul ji i s pastí a vnesl ji do tmavého průjezdu, kde ji postavil na zem u dveří, na kterých byla připevněna nezvykle dlouhá jmenovka tohoto znění: Osoby a obsazení: Žibřid Pniok (s názorným obrázkem pně), Frydolín Ušák, a později dopsáno Kryšpín Koloběžka a Igor Síťka, kteréžto nápisy byly rovněž doplněny ilustracemi.


Žibřid pravil: „Jestli jste se už uklidnila, počkejte zde, přinesu nůžky“ a odkvačil do svého bytu, zanechávaje vstupní dveře pootevřené. Snažil se nalézt nůžky, jež měl před několika okamžiky v ruce, ale které samozřejmě nějak záhadně zmizely zrovna nyní, když je akutně potřeboval. Koloriána stála způsobně, jak jen jí papundekl přilepený k oběma podrážkám dovoloval. Škvírou mezi dveřmi uviděla velký pokoj, jehož dominantou byl starý ušák a vedle něj – „ejhle, copak to tam leží! Není to kus lepenky? Ale podívejme, tak můj statečný zachránce je původcem mého neštěstí. Jen jestli to nebude nějaký deviant. Raději co nejdříve zmizím,“ pomyslela si, ale lépe se myslelo, než-li se dalo zrealizovat. Forma útěku skoky vpřed nebyla ani důstojná, ani pohodlná, ne tak rychlá. Jediným způsobem bylo prchnout naboso, s lepenkou v podpaždí. Koloriána se rychle snažila rozvázat tkaničky a vyzout si boty, jimž něžně přezdívala Sralbotky, když tu uslyšela kroky, kterak se blíží ke dveřím. Bleskurychle z nich vyklouzla a zmizela za popelnicí, která stála v průjezdu. Přikrčila se, jak nejvíce mohla. Žibřid se překvapeně rozhlédl po chodbě. Dívka nikde, před jeho bytem stály pouze jeho vytoužené boty pevně přilepené k papundeklu. Žibřid v duchu zajásal, tak úžasné a jednoduché rozuzlení situace vskutku nečekal. Chňapnul lepenku a dveře se za ním zaklaply.

Koloriána vylezla ze svého úkrytu a chtěla se vrátit pro své boty, ty však byly pryč. „Co teď? Zřejmě je vzal onen podivín. Mám zazvonit? Co když je to opravdu nějaký perverzní fetišistický sadista? Jak půjdu domů bez bot? No co, je lepší přijít o staré boty než o život,“ řekla si a uprostřed března si to hrdě mašírovala bosky, jen ve vlněných ponožkách ulicemi plnými lidí, domů, kde za vydatné pomoci lavóru, horké vody, koupelové soli a v neposlední řadě čaje s rumem, vzdorovala následkům nachlazení.