Tak se mi vám taky tuhle jednou stalo něco, co jsem vůbec nečekal.. To bylo takhle v dubnu, přesně 21.4.2007, chcete-li, vrátil jsem se z náročného zájezdu s naší Martou z polské Lodže, značně fyzicky i alkoholicky vyčerpán.. Toho alkoholu naštěstí nebylo moc, ale spíše se jednalo o únavu i z doby před zájezdem, vztažené možná až někam k loňským Vánocům.. A hned další den, poměrně na můj vkus brzy ráno jsem vyrazil s Divadlem Neslyším do Kopřivnice na známý divadelní festival Kopřiva..

Byl to ročník slavnostní, neb se již Kopřiva konala po 20.. Ale to mě v tuto chvíli moc nevzrušovalo, neboť po příjezdu na místo a po vykládce jsem se dostal do sálu, abych shlédl světelný stav tohoto prostoru.. Poměrně pěkný zrekonstruovaný sál, ale údělem většiny osvětlovačů zde v České Republice, že pro nás zase všechno špatně.. No, nemohl jsem říct: „Nedá se svítit!!“, pouze jsem se mohl rozhodnout pro těžkou světelnou redukci.. Tím rozumějte nasvítit představení s velice nedostatečným počtem světel.. To všechno probíhalo pod dozorem režisérky představení Pojď do mého světa paní prof. Zoji Mikotové, kterou jsem musel v jejích požadavcích taktéž značně zredukovat.. I přes mou značnou únavu se mi podařilo nasvítit danou scénu a dokonce i namontovat světelný efekt zvaný hvezdičky, aby samozřejmě stejnojmenně svítil, na osudný most k ostatním světlům.. Zatím bez jakékoliv úhony..

Představení se celkem nakonec podařilo a jak jsem se posléze dozvěděl někdy později, dokonce jsme vyhráli cenu diváků.. Jenže to pro mě byla jen slabá útěcha, neboť teď přijde to hlavní.. Jak jsem psal před chvílí představení se podařilo, ačkoliv jsem parkrát nechtěně zaklimbal, ovšem vždy se mi podařilo vyhnout se pultu, a tak nespustit žádný čardáš, jak už se mi kdysi dávno také několikrát stalo.. Inu po odchodu diváků nastává vždy bourání představení.. S místními osvětlovači jsem se dohodl, že barevné filtry mohu zanechat napospas osudu a jenom si sundám náš zapůjčený světelný efekt zvaný hvězdičky, zapůjčený z Mahenova divadla, kde pravidelně přes noc svítí a ráno zhasíná, když na Mahenkou svítá.. Pozornému čtenáři jistě neuteklo, kde se tento přístroj nacházel.. Byl zavěšený na mostě nad sálem (pro nedivadelníky, je to místo, které bývá většinou divákovi skryto pomocí podhledů a nachází se nad diváckými sedadly a jsou na něm namontována světla, příp. jiná technická zařízení sloužící divadelnímu provozu).. Na ten most vedla cesta přes jeviště a přes technickou lávku v prvním patře a někam dál do útrob divadla, kde se najednou nacházel žebřík.. Takový ten klasický železný kolmý, který byl součástí celé mostové konstrukce.. Celkem zářil, ostatně jako celá konstrukce novotou.. Lávka mostu už tak dokonalá nebyla a vůbec zavěšení světel bylo zproklatě propadené a to doslova, neboť ke směrování a údržbě světel, bylo potřeba si na lávku lehnout a mít hodně dlouhé ruce na to, aby se k nim člověk dostal.. Inu, ono někdy to schovávání do podhledů moc praktické není.. Přes tu již zmiňovanou únavu mi kupodivu nic nevypadlo z rukou, aby se to proletělo do sedaček nějakých 7 metrů, a v pořádku jsem vytáhnul hvězdičky..

Zbýval před nakládáním a odjezdem poslední úkon a sice – modří už vědí – nějak se dostat s tím efektem dolů z mostu.. Nahoru se jde vždycky dobře, ale dolů o něco hůř, jak se mi vzápětí potvrdilo.. Někdy možná rychleji, než by člověk doufal.. V tomto případě se mi toto taktéž doslova splnilo.. I vlezl jsem na žebřík, do pravé ruky popadl celkem lehké hvězdičky a jak mám ve zvyku, levou jsem se chytal při slézání dolu šprušlí.. A co čert nechtěl, najednou se vám stalo něco, co doteď nejsem s to si vzpomenout.. Jednou z variant je podklouznutí, nebo snad dokonce žebříkový mikrospánek, či velmi nepravděpodobné pohnutí oním žebříkem pachatelem neznámým, na kterého jsem trestní oznámení nepodal.. Bylo by to marné..

Pamatuju a vybavuju si celou situaci v setinách vteřin dopodrobna od místa, kdy jsem onou levou rukou před žebříkovými příčkami promáchnul.. V tomto okamžiku si uvědomuju, že mám i pravou nohu ve vzduchu pod sebou.. Něco je špatně.. A to hodně, poněvadž začínám se pokládat do prostoru za sebou a házet ukázková učebnicová záda.. Ne ne, tohle není neváhej a toč.. To je spíš Nepadej, nemáš proč.. Má rychle se měnící poloha ve vzduchu, od země zhruba nějakých 2,2 metru, mi dávala jasně najevo, že se musím smířit s tvrdým dopadem.. Zřejmě se na mě všichni spiknuli a v čele se smějící se betonovou podlahou, jejíž tuhý povrch změkčovalo kuchyňské lino 1,5 cm vrstvy, jak jsem se za pár vteřin mohl přesvědčit.. Začínám reálně vnímat a díky adrenalinu si let pomalu vychutnávat, co už taky dělat jiného a rovnou jsem to spojil s řešením bezvýchodné situace.. Vlastně jedno východisko tu bylo a tím byl dopad.. Otáčím se ve vzduchu vpravo za rukou, v níž pevně, až křečovitě svírám drahé hvězdičky, a kontroluji situaci pod sebou, je li volná přistávací dráha a nehrozí žádný dopad na nějaký hranový předmět.. Je to dobrý, snaž se dopadnout na bok..

Teď už vím, že to byla pěkná blbost.. Ale trochu mi v tom padání do roviny pomohla zeď, na níž jsem dopadl pod 22° stupňovým úhlem a praštil se dozad.. Sám chtěl bych najít takový místo, kde budou zarostlý zídky a koleje.. Díky této zdi, která mi zabránila přetočit se ve vzduchu po zádech tak, abych padal po hlavě, jsem zmírnil rychlost volného pádu.. Ty vole!! Náhle jsem si uvědomil, že má levá noha se stále nachází na žebříku.. To bylo spojeno s postupným reálným navracením, které se mi postupně rozlévalo po těle po nárazu do zdi.. Má stojatá, teď už pomalu ale jistě ležící poloha se mění v nějakou neidentifikovatelnou „stojlehsed“ polohu.. Remek to taky neměl jednoduchý.. Sjíždím jako ve výtahu zádami zeď, nohy jsou naprosto ztuhlé hrůzou, levá ruka se připravuje na brždění a pravou už si pro hvezdičky svírající křeč přestávám uvědomovat..

Přichází tolik kýžený dopad.. Mám zasloužený krátkodobý nevědomý odpočinek.. Nic nekřuplo, tak snad v pohodě.. Už ani nepočítám další probuzení.. Otvírám oči, nikde nikdo, dovolávat se někoho je marné, neboť tato chodba je poměrně daleko od civilizace, a i kdyby tak, nic proti nim, hluchoněmé herečky mě stejně neuslyší.. Vidím hvězdičky.. Ale ne ty komiksové, ale ty co už teď může pravá ruka konečně pustit.. Uff, přežily to jako já, v Mahence nic nepoznají a nemusim nic platit.. Pot mlasknul a mě vystřeluje bolest do mozku z pravého předloktí.. Ne, křupnutí jsem neslyšel.. To bude dobrý, odnesla to jenom ruka.. No, ne tak zcela.. Začínám si uvědomovat bolest pravé části zad a cítím natažené svaly na pravé noze.. Informace o fyzickém stavu se dostávají do mého mozkového centra trochu se zpožděním.. Zkouším mluvit, poměrně dost nahlas a velmi nepublikovatelné výrazy.. Zkouším se pohnout.. Jde to, otáčím se a spatřuji nad sebou osudné místo.. Brr, to byla ale šlupička.. Nedá se svítit, musím vstát.. Rekognoskuji terén a poznávám místa .. Místo na žebříku, je označeno hodně nad mojí hlavou nějakou hlínou zvenku, jejíž zbytky nacházím v dezénu podrážky u sebe na botě.. Místo na zdi je poznat dle trochu poškozeného umělého zhrubení povrchu a maličkými promáčknutími.. Místo dopadu netřeba dlouho luštit, celkem čerstvě by se dalo obtáhnout křídou.. Sbírám si hvězdičky a rychle opouštím místo činu bez snahy zamaskovávat stopy..

Scházím z lávky na jeviště, kde holky stále bourají scénu, pokládám hvězdičky a pokračuji na toalety s krátkým posunkovým oznámením, že jsem sletěl, ale že by to mělo být v pohodě.. Přicházím do prostoru umyvadel, kde se nacházejí krásně velká zrcadla.. Vidím totálně modré předloktí s krvavými šrámy.. Čekal jsem to horší.. A co ty záda?? Levou rukou překonávám jakýsi záhadný odpor při vyhrnování trička.. A doprdele.. Po celé pravé části zad mám nechutný nepěkný krvavý šrámovitý sedřeninu.. Provedu nezbytnou hygienu za pomoci vody.. Pryč odsud.. Nechce se mi to tu řešit a hlásit to jako nějaký pracovní úraz, bylo by to zbytečné papírování a dohadování.. Do stavu únavy se přidává nějaký divný stav šokový.. Usedám do vozu a zjišťuji, že opření na dvouhodinovou cestu nebude nic moc.. Do Brna se vracíme pozdě večer.. Na vrátnici v Mahence nechávám ty zasraný hvězdičky a odebírám se z toho vyspat.. Stále doufám, že se z tohoto snu probudím..

Dvacátýdruhý den ráno se probudím, i když naspáno pro permanentně bolestivá místa moc nemám, a vyrážím do Bohunické nemocnice na chirurgii na ošětření.. Diagnóza po všech vyšetřeních, kdy jsem si na rentgenu připadal jako kráva, protože mě neustále fotografovali jako modelku do reklamy, aby si pak pan doktor v jakémsi nemocničním fotoshopu mohl kreslit a ukazovat mi zasažená místa elektronickou tužkou, zní: pravý zhmožděný a naražený loket, čtrnáct dní do závěsu trojcípého šátku, pak v klidu dalších čtrnáct dní, naražená pravá lopatka a pravá zadní a boční část žeber, měsíc bez námahy.. Tak jo no, a teď si jdu dát k DaliBarovi pivo..