XVII. Jak je důležité býti aktivistou

(šestnáctá část celistvého románu Koloriánina vycházejícího zde na pokračování)

Koloriána, otřepavši se z prožitých traumat, došla zase, tak jako luna na obloze, do své aktivistické fáze (zlé jazyky tvrdily, že to má co do činění s menstruačním cyklem). Tentokráte se její zápal pro ochranu zvířat probudil po přečtení článku v místním plátku. Perla z pera žurnalistova nesla název: „Myslivci pořádají hon následovaný prodejní výstavou trofejí.“ Koloriána, osoba outlocitná, proti bezpráví bojující a násilím pohrdající, vzplanula spravedlivým hněvem. Celé lidské pokolení obecně považovala za velmi morbidní. Počínajíc uctíváním relikvií svatých (zřejmě prasat či jiného dobytka, vždyť jen počet prstů svatého Dyndy by naznačoval, že onen světec musel být obdařen minimálně šesti malíčky!) a obchodem s nimi ve středověku, přes kulty hřbitovů, kam se chodí navštěvovat ti, kteří tam nejsou a patrně nikdy ani nebyli, až po zvrhlé zabíjení a pojídání tvorů, již se povětšinou chovají daleko lépe než jejich vrahové. Za zvláště nechutné považovala uchovávání trofejí, neřkuli přímo obchodování s nimi.

Tyto její pocity provázely ji již od dětství, ale vyhranily se před několika lety, kdy při návštěvě jedné kamarádky v domě jejích rodičů utrpěla psychický otřes, z nějž se doposud zcela nevzpamatovala. Když si v chodbě chtěla odložit na věšák pončo, zjistila, že je vyroben ze srnčích kopýtek. Otřásla se hnusem, svírala oděv pevně a odmítala jej k zavěšení vydat. Cestou do patra uzřela ještě několik vypreparovaných hlav se smutnýma skleněnýma očima, několikery parohy, lebky a peří naaranžované do váz. Připadala si jako na bitevním poli nebo v kostnici. Když se při odchodu setkala s kamarádčiným otcem, jenž na ni zálibně popatřil a otázal se, jak se jí líbí jeho sbírka, návštěva nenávštěva, slušné vychování neslušné vychování, odvětila, že na masového vraha to není špatné, že je velmi inspirována pro zařizování svého příbytku a zda by pán nebyl tak laskav a neposkytl jí nějakou svou kost na výrobu popelníku, třeba lebeční, pokud takovou vůbec má a urychleně proklouzla dveřmi ven. Prchajíc, zaslechla velmi hlasitý hovor otce s dcerou, jež se jej snažila uchlácholit a zabránit mu, by na velmi rychle kvačící Koloriánu použil kulovnice.

V noci po této události se dívce zdál následující sen: viděla v něm puškami ozbrojené zajíce oblečené v mysliveckých stejnokrojích, s klobouky, za jejichž stuhou byly umístěny malé kůstky – zřejmě z malíčků, kteří hupkali lesem a jsouce ukryti na palouku za posedem, číhali na svou kořist. Ta se po chvíli vynořila z křoví – šlo o lidského myslivce. Ušáci nelenili a ze zálohy na něj vystřelili několik dobře mířených ran. Myslivec padnul k zemi, a protože zajíci byli profesionálové, ani se netrápil a jeho světla zhasla ihned. Ušatí rychlonožkové přihupkali blíže, radostně vytáhli speciální nůž na trofeje, uřízli s ním kousek smrkové větvičky, položili ji své kořisti do rány na čele a drželi minutu ticha, by svému činu dodali na důstojnosti a neopominuli žádný atribut rituální vraždy. Poté slavnostně, avšak rychlým čistým řezem, myslivce zbavili jeho mužské pýchy, kteroužto trofej posléze odnesli k věhlasnému vycpavači.

Jejich obydlí byla koneckonců takovýchto trofejí plna – již zdaleka na štítě kolemjdoucí oslňovalo menší soulebčí – tedy tři na sobě postavené zářivě bílé lidské lebky mimořádně dobře rostlé. Plůtek okolo domku byl vyroben z holeních, stehenních, loketních a pažních kostí, zvonkohra, dle čínské tradice feng šuej přitahující do domu energii, ze zubů a prstů a svítidlo v hale v sobě nezapřelo hrudní koš. Jen s lidskou kůží byla potíž – byla příliš tenká a navíc postrádala hustšího porostu pro zimní využití – byla tedy zpracovávána pouze na žvýkací kosti pro domácí mazlíčky a stínítka na lampy…

Po přečtení onoho ohavného článku si Koloriána na tento sen vzpomněla a rozhodla se uspořádat happening s nasazením vlastního života. Domluvila se s několika přáteli, společně zašli do půjčovny masek, kde si vypůjčili mnohé zajímavé kostýmy.

V den, kdy se měla konat leč za účasti místních nimrodů a potentátů, kteří zřejmě pod vlivem historických filmů a pohádek zatoužili potvrdit svou snobskou výjimečnost a zahráti si na pány tvorstva a šlechtice, skryla se maskovaná skupinka v houští, křoví a jiné bujné vegetaci, by po zaznění halali ze svých skrýší vyrazila a hnala se směrem k budoucím vražedníkům, doprovázejíc své entré střelbou z vypůjčených zbraní opatřených slepými náboji. Lovcům se naskytl následující pohled: nejdříve uslyšeli střelbu, jejímiž autory však sami nebyli, ba dokonce se ozývala z přesně opačného směru, kde se vlastně měla nacházet zvěř, již přišli ulovit. Posléze se objevila i ta, ne však dotyčné druhy, které se měly v dané lokalitě nacházet. Místo zajíců, bažantů a lišek objevila se skupina medvědů, která se pomalu přibližovala, s temným bručením na ně mířila puškami a střílela! Myslivci se v první chvíli domnívali, že vidí ztělesnění páně Mládkovy písně Medvědi nevědí nebo že přehnali tekuté přípravy na hon, leč v okamžiku, kdy se vzpamatovali a uzřeli, že se medvědi neúprosně blíží a jejich střelba neustává, vzali stylově do zaječích.

Druhého dne, poté, co si přečetla článek od stejného autora s názvem „Ozbrojení huňáči zahnali lovce na útěk,“ mohla Koloriána klidně spočinout a zamhouřiti oka až do dalšího měsíce.


Autor: Koloriána, 12.04.2009
Hodnocení (známka): 4.4, hodnoceno 20033x Prohlédnuto: 340925x

Hodnocení

Hodnotit toto dílo (jako ve škole): 1 2 3 4 5


Komentáře našich návštěvníků

Počet komentářů k prohlédnutí: 1


Jméno:

Komentář:

Oblíbené číslo:



Sýkorka, 15.4.2009 23:52
Sýkorka je ráda, že zvířátka mají zastání a nebojí se!!