Vzpruha Srncových počínajících šedin zovala se Koloriána. Koloriána byla asi pětadvacetiletá osůbka na volné noze (měla však i druhou končetinu nepříliš strnulou) živící se převážně rostlinnou stravou a cizími jazyky. Ne tedy uzenými vepřovými či hovězími, leč úředními v zemích britské koruny. Překládala a tlumočila, tedy raději překládala než tlumočila, neb ráda dělala jen to, co dělala ráda, což ve styku s lidmi nebylo vždy možné, neb lidé jsou různí a někteří přímo hrůzní. Koloriána za svůj poměrně nedlouhý život došla pouze k několika jasným závěrům, z nichž jeden byl, že by člověk měl dělat to, co jej těší, aby to mohl dělat dobře; že by se měl stýkat pouze s lidmi, o které opravdu stojí či mu alespoň v zásadě nevadí, aby se nemusel přetvařovat a všelijak křivit, ať již šlo o obličej nebo páteř a že život je příliš krátký, aby bylo možno vstřebat všechny obory a informace, které ji zajímaly.

Koloriána byla svobodná, tedy šťastně svobodná, jak sama tvrdila, a na rozdíl od svých nezadaných kamarádek to myslela naprosto vážně. Kolem domu měla postavenu bariéru z kamenů zlými jazyky zvanou srdcolam, jeden každý kámen za jeden zlomený pumpokrevný orgán. Měla muže ráda, považovala je za výjimečně zajímavý studijní materiál, dokonce mezi nimi měla více přátel nežli mezi ženami a nemálo ctitelů, stále však nenašla takového, se kterým by se cítila svobodná i ve stavu „zadaném.“ Dále se vyznačovala poněkud, na poměry městečka poněkud hodně, extravagantním odíváním a potažmo i myšlením. Kdysi se snažila maskovat tuto svoji úchylku stejnokroji, leč vždy, když vyšel najevo pravý stav její osoby, vzbudilo to obrovský poprask. Rozhodla se tedy udělat z této anomálie přednost a upozornit na ni dříve, než by mohla vyvolat jakési nedorozumění a odlišovala se na první pohled etnickými oblečky a oděvy, které vyhlížely, jako by dříve sloužily jakémusi malíři k otírání štětců.

Dále se o této dívce dalo říci, že byla vcelku přátelská a vždy připravena pomoci bližnímu svému, rovněž měla velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost (a latentní spasitelský komplex), leč tyto veskrze pozitivní vlastnosti byly vyváženy (a řekněme si to na rovinu, často i převáženy) jistým poněkud specifickým smyslem pro humor hraničícím s poťouchlostí a láskou k absurdním situacím, jež Koloriánu nezřídka přemohly; výsledky jejího záchranného snažení nebývaly tedy vždy jednoznačně kladné.