Když Koloriána přinesla žraločka domů, napustila mu plnou vanu a šla raději hladová spát, by zahnala světabol a mužobol. Chvíli po usnutí ji probudilo divoké štěkání jejího zvířetníka. Snažila se mu domluvit, ale když se tato metoda ukázala neúčinnou, vstala a šla se podívat, co jej tak rozrušilo. Byl to žraloček, který se záhadným způsobem ocitl v kuchyni. Něžně jej uchopila do náručí a odnesla zpět do vany. Znovu usnula a za okamžik byla opět probuzena štěkotem. Situace se opakovala, paryba byla znovu na podlaze v kuchyni. Koloriána ji uložila do vany a svého zvířetníka si vzala s sebou, aby spal u její postele. Podezírala jej, že žraločka z vany vytahuje za účelem vzrušení a exotické podívané on. Opětovně ulehla, ale asi po půl hodině začal pes škrábat na dveře. Nyní už značně nevrlá Koloriána vstala a šla se podívat, co se děje. Za dveřmi hrdě stál, hlavu vztyčenou, žraloček, vrtě ocáskem. Asi je mu tam samotnému smutno, pomyslela si. Vytáhla ze skříně spacák a šla si lehnout do koupelny.

Druhého dne si to zamířila do vědecké knihovny a vypůjčila si veškeré knihy o žralocích, které byly v danou chvíli k dispozici. Rovněž obtelefonovala všechny akvaristické obchody, zverimexy a chovatelské organizace ve městě, aby se dozvěděla, čím má žraločka krmit a co s ním udělat, aby jej někdo nepozřel. Informací však příliš mnoho nedostala. Rozhodla se tedy si prozatím ubohého tvora ponechat, prostudovat veškerou literaturu a kontaktovat zoo.

Když se vrátila domů, naskytl se jí vskutku neobvyklý pohled. V kuchyni se promenádoval, nadlehčován neznámou silou na vzduchovém polštáři, který by nezklamal ani japonský expres Shinkansen, žraloček a hrál si s míčkem, který patřil jejímu psu. Miska s granulemi, která byla logicky nachystána pro zvířetníka, až se vrátí ze zahrady, byla prázdná. Navíc ji žraloček zdravil veselým mrskáním ocasu i hřbetní ploutve. Koloriána sice nepatřila zrovna k realistickým typům, ale tato scéna jí vyrazila dech. „Jak je možné, že se paryba chová jako pes? Jak to, že k životu nepotřebuje vodu?“ Chvíli si s ním hrála s míčkem, pak přinesla další hračky a žraloček byl nadšen. Pobíhal po kuchyni jako hravé štěně. Zato její pes už tolik entuziasmu z nového obyvatele neprojevoval. Přiběhl z venku a jak bylo jeho zvykem, namířil si to k misce, zůstal však zaraženě stát. K jeho údivu si však jeho paní hrála s jeho hračkami s oním podivným nočním vetřelcem, který se mu ještě ke všemu rozběhl vstříc a rozverně se jej snažil chňapat za ucho, a to prosím zrovna v okamžiku, když se hnal k misce, která byla k dokonání celého neštěstí prázdná. Vrhnul na svou paní hluboký vyčítavý pohled a uraženě odešel. Ta se vžila do jeho pocitů, naplnila misku a šla za ním, ovšem se žraločkem v patách. Našla jej dojemně stočeného v klubíčku pod lavičkou. Když uviděl misku, na okamžik ožil a chtěl vyskočit ven, jen co ale uzřel parybu, opět se uraženě zadíval své paní do očí a nereagoval na její přesvědčování. Nezasáhl ani tehdy, když se do jeho granulí s chutí pustil, kdo jiný, než opět onen protivný nezvaný návštěvník.

Koloriáně jej bylo líto, leč domnívala se, že si na sebe časem zvyknou. Žraloček jí připadal skvělý a nechtěla ho zradit, když už se jej jednou ujala. Teď ho ale zavřela na chvíli do kuchyně, aby mohla v klidu nakrmit svého zvířetníka. Ten soukromí přivítal, avšak nadále si zachovával chladný odstup. Jeho majitelka byla smutná. Doufala, že pes situaci pochopí, vždyť si jej samotného před dvěma lety vzala z útulku.

Ani po nějaké době však její domácí situace příliš uklidnění neskýtala, pes byl do hloubi své věrné psí duše uražen a žraloček si na ni počal zvykat. Při telefonickém rozhovoru s pracovníkem Zoo se dozvěděla, že akvárium je beznadějně plné a jinak jí mohou pomoci pouze kontakty na chovatele. Obtelefonovala je. Nikdo nejevil o žraločka zájem, nebyl dostatečně vzácný a když popsala jeho familiérní chování, považovali ji za vtipálka nebo blázna. Obtelefonovala i veškeré své kamarády, kamarádky, přátele, známé i jen trochu známé. Bezvýsledně.

K dovršení katastrofy žraloček toužil po společnosti a chtěl všude chodit s ní. Po zahradě se pohyboval zcela samostatně, avšak když odcházela, snažil se přehryzat plot, aby ji mohl následovat. Jednou mu tedy připnula zvířetníkův starý obojek, což se ukázalo býti pošetilým, ježto žraločkovo tělo bylo kluzké, překážela mu hřbetní ploutev a navíc neměl v pravém slova smyslu krk. Navlékla mu tedy psí postroj, který upevnila mezi spodními ploutvemi. Horní rozteč vyšla akorát tak, že hřbetní ploutev nepřekážela. Připnula postroj na vodítko a vyrazili, za zoufalé psovy snahy připojit se, korunované neúspěchem a dlouhým smutným vyčítavým pohledem, spojeným s táhlým zoufalým vytím, při kterém se Koloriáně zastavovalo srdce a aspirovala na návštěvu kardiologického oddělení místní nemocnice. Zamířili si to na veterinu, aby jej lékař zkontroloval a poradil, co dál. Koloriána měla rovněž v plánu v čekárně umístit inzerát opatřený žraločkovou fotografií a odkazem na webové stránky, které jí pro parybu vyrobil jeden nadšený kamarád, jenž se však neměl k jeho adopci. Na veterině se ke své úlevě dozvěděla, že žraloček je sice mládě, ale již mnoho nevyroste, že je jeho chování ojedinělé a že se budou ptát, zda o něj někdo nemá zájem. Rovněž přijali inzerát.

Po několika dnech byla Koloriána na pokraji zhroucení. Vyčerpaná, nevyspaná, smutná z konfliktu, ke kterému došlo s jejím stále uraženým zvířetníkem, deprimovaná ze žraločkova nešťastného osudu. Poslední, kdo ji napadl, že by snad mohl oploutvence přijmout, nebo alespoň o někom takovém vědět, byl Statný Srnec. Vytočila jeho číslo a vypověděla mu svůj problém. Statný Srnec jej zprvu považoval za další z Koloriániných mystifikací, legrácek a recesí, po půlhodině jejího naléhavého prosebného povídání, které stále nebylo přerušeno výbuchem smíchu, začal pociťovat závažnost situace. Slíbil, že se ve svém okolí zeptá.