Nedlouho poté se Koloriána vypravila do města nakupovat, i co pekelník nechtěl, na protějším chodníku zahlédla Žibřida. Urychleně uhnula pohledem, ale když se po očku podívala znovu, uviděla, že si to onen tvor hrdě vykračuje se žraločkem, který vedle něj radostně capká břišními ploutvemi a vesele vrtí ocáskem, jsa vybaven náhubkem. Žraloček si Koloriány na opačné straně ulice všimnul a radostně vlně celým tělem vyrazil jí v ústrety, zcela ignoruje spletitou dopravní situaci. Dívka se s ním přivítala, hladíc jej po hřbetní ploutvi a drbajíc jej za žábrami. Žibřidovi svitlo, kdože byl původním majitelem paryby, neb mu Statný Srnec nebyl s to uspokojivě vysvětlit, proč nechoval žraločka doma mezi pomerančovníky, ale v nějakém domku. Jeho obratnému diplomatickému manévru nezbylo než vzdáti poklonu. Nedá se říci, že by se Koloriána dostatečně se vyřádivší se žraločkem s Žibřidem rozloučili jako přátelé, dá se však konstatovati, že se nerozešli jako nepřátelé, neboť mladík, který se ujme paryby v nouzi, nemůže být takovým zvrhlíkem, za jakého jej Koloriána původně považovala, nadto přislíbil zcizenou obuv navrátiti.

Druhého dne se Žibřid se žraločkem vydal na procházku do ulice, ze kterého si jej před časem odvedl, vybaven párem Koloriániných Sralbotek, kterých se již dosti nabažil a jejichž pečlivou dokumentaci již stačil provést. Když přicházel po ulici k onomu domu, stal se jaksi mimoděk svědkem potupy Svědkyň.

Jak již laskavý čtenář pochopil, Koloriána byla osůbka, která vyhledávala absurdní situace, a pokud se delší dobu žádné takové neděly, s potěšením je vyráběla sama. Ne nadarmo byl jejím nejoblíbenějším mužským hrdinou Saturnin, a bylo-li by možné pojmout za chotě literární postavu, s radostí by v jeho případě udělala ze svých asociálních zásad výjimku. S jiskrou v oku již více než týden pozorovala pozemské snažení dvou Svědkyň Jehovových zaměřivších svou pozornost na její ulici. Když konečně zazvonily u jejích dveří a snažily se jí nabídnout slovo boží v úhledné a sofistikované formě knihy a duchovní osvěty, pro něž však evidentně neměla pochopení, otázaly se, zda by mohly promluviti i s doc. Chocholouškem, jehož jméno bylo rovněž uvedeno na zvonku. Dívka se smíchem opáčila, že si není zcela jista, zda bude pan docent v dobrém rozmaru a navíc, že jej náboženské disputace příliš nezajímají, neb je to tvor orientovaný spíše na studium věd přírodních. Svědkyně však trvaly na svém, i Koloriána byla tedy nucena pro pana docenta dojít. Vypustila jej na zahradu a tento hlasitým štěkotem doprovázeným temným vrčením obě dámy urychleně ze svého teritoria vyprovodil.

Žibřid, vida tuto scénu, v prvním okamžiku zauvažoval o vhodnosti návštěvy, posléze se osmělil přistoupiti ke vrátkům, by mohl tašku s botkami umístiti na kliku vrátek a popatřiti na jmenovku, které si při své první návštěvě nepovšimnul. Stálo na ní: doc. Chocholoušek a Koloriána. Svým přiblížením však upozornil na svou osobu dívčina zvířetníka, který číhával v křoví u plotu a čekaje na příhodný okamžik s gustem vybafával na kolemjdoucí ve snaze je náležitě vylekat. Tento se rozzuřil do stavu nepříčetného, neboť zaregistroval nenáviděného žraločka, i spustil hrozitánský štěkot, který přiměl Koloriánu vyhlédnout z okna. Spatřivši příčinu zvířetníkova hysterického záchvatu, sešla ke vrátkům, aby se se žraločkem potěšila. Rozpačitý mladík jí podával tašku, z níž prosvítaly její Sralbotky, nyní již papundeklu zbavené, umyté a naleštěné (což jistě přivítaly a kdyby záleželo jen na nich, zcela určitě by Žibřida a jeho péči o své vůli neopustily, neb dívka se jim věnovala naposledy se štětcem v ruce). Koloriána pozvala Žibřida dále a zvířetníka na chvíli zavřela do domu, aby nebyl svědkem jejího zájmu o oploutvence. Při skleničce vína v pergole si Žibřid s Koloriánou konečně uspokojivě vysvětlili onen zapletený řetězec nedorozumění a Žibřid odcházel tak nějak lehčí, tažen žraločkem do soumraku.